Slovo dezinformace je dnes skloňováno stále častěji. Označuje se tak úmyslně rozšiřovaná lež, zpravidla s cílem někoho poškodit, nebo ovlivnit veřejné mínění v nějaké věci. Jak ukázalo posledních několik let, mohou být i nebezpečné. Stačí se jen podívat, kolik lidských životů stály dezinformace ohledně očkování, případně Ivermectinu.

Proč jsou jim ale lidé ochotni uvěřit? Právě ona zmíněna krize ukázala, že jim je schopen podlehnout v podstatě každý, bez ohledu na věk či sociální postavení. Ano, je pravda, že čím vyšší vzdělání člověk má, tím méně pravděpodobné je, že jim podlehne, avšak ani to není zárukou. Co nás na nich tedy tak láká a nutí jim věřit?

Hlavním důvodem je, že nás vlastně v podstatě pasují do role hrdiny/oběti. My jsme ti, kteří prohlédli onu velkou lež, kteří bojují proti systému, který se nás snaží zničit. Stáváme se tak hrdinou svého vlastního příběhu. To nám dodává pocit důležitosti a superiority. To mnoho lidí, kteří nejsou spokojeni se svým životem, rozhodně ocení.

Dále je tu fakt, že se tak v podstatě dozvíme, že za vše špatné v našem životě nemůžeme my, ale někdo jiný. To nás zbavuje odpovědnosti a také ulehčuje našemu svědomí. Nyní nemusíme obviňovat sebe, pokud se nám stane něco špatného. Onemocníme? Mohou za to chemtrails. Nemůžeme najít práci? Elity chtějí, aby lidé byli chudí. Je to mnohem jednodušší život.

V neposlední řadě je tu také fakt, že nám nabízí jednoduchá vysvětlení i složitých jevů, takže je schopen je pochopit i naprostý laik. To nám dodává pocit jistoty, neboť máme vrozený strach z neznámého i z toho, co nemůžeme vysvětlit – to je ostatně jeden z důvodů, proč vznikala náboženství.

Dezinformátoři toho všeho samozřejmě velmi dobře využívají, aby dosáhli svých cílů. Je tedy nutné, abychom byli v tomto případě na pozoru. Zdaleka ne vše, co se na sociální síti či v e-mailu dočteme, je totiž pravda.